Jdi na obsah Jdi na menu

Obrazek

Narodila jsem se jako druhorozená v rodině kynologa (a díky bohu ne z trojčat J), takže už coby batole jsem měla ke psům blízko.

Výchovu jsme měli pravda sparťanskou, ale za to jsme byli děti zdravé a silné.

Se svými vrstevníky jsme hodně času trávili na cvičáku v Tróji a na letních výcvikových táborech v různých koutech naší krásné země (jakožto děti nezletilé jsme ani neměli na výběr..). Několikrát v týdnu cesta přes celou Stromovku a zpátky byla dobrým základem pro dobrou kondici nás i psů. Zrovna tak i výlety na Kozí hřbety, Lysolají a okolí (pro děti to byly výlety, pro pejskaře trénink stop a obran v terénu). Zalíbení v přírodě a výletech mi vydrželo dodnes, hlavně díky několika rokům strávených v turistickém oddíle Šipka. S tím jsme sjezdili skoro celou republiku, naučili se orientovat podle mapy, vázat uzle, postavit podsadu a stan, vařit, poznávat rostliny a zvířata a spoustu dalšího, hlavně samostatnosti. Dodnes nezapomenu motto našeho oddílu, jímž se ukončovala každá akce – všichni jsme se postavili tak, abychom utvořili kruh a zplna hrdla křičeli: „Chci – mohu – dovedu – vytrvám – cíle dosáhnu – Šipka Praha – přímý let“.

K oblíbeným hrám cvičákovských dětí patřil samozřejmě „výcvik“ - procvičovali jsme chůzi na vodítku, kladinu, revíry, odložení v kotci atp. Neshody jsme řešili po svém a občas si někdo odnesl pořádný obtisk zubů na nějaké části těla nebo při nejmenším nějakou tu odřeninu.Tehdá nás ještě spřátelení koňáci vozili na svých grošácích, když je vodili plavit do Vltavy.

A jak léta běžely, vlastně nevědomky jsem absorbovala povelovou techniku, metody výcviku a přístup ke zvířeti jako takový. A navíc jsem nějakou tu buňku potřebnou pro výcvik a výchovu psa podědila, tak si myslím, že mí psi jsou spokojení, šťastní a cvičí rádi a žije se jim u nás dobře a nám s nima jakbysmet.

Ale vlastního psa jsem si mohla pořídit až spolu s vlastním bydlením, - a to se psal rok 1999. Teď si neumím už svůj život bez psů vůbec představit

A asi natruc a nebo aby byla změna, volba padla na plemeno hovawart. Fascinoval mě jejich ušlechtilý vzhled. Bohužel tehdá nic netuše o jejich povaze, přivezla jsem si půlroční fenu, poměrně dost slabou v nervech. Během letních výcvikových táborů jsem jich poznala spoustu a zjistila, že má fena není (bohužel) výjimka. Pro mě to byla naprosto odrazující zkušenost od tohoto plemene pro tyto vlasnosti: lenost - nechuť do výcviku, náladovost, bázlivost, u psů chuť se porvat. Ačkoliv spousta majitelů hovawartů tvrdí, jak jsou super, já to vidím jinak a za úspěch ve výcviku nepovažuju složenou zkoušku ZPU1, která je pro většinu z nich vrcholem.

Druhým psem je německý ovčák. Grim. Snadno cvičitelný, spolehlivý, s ustálenou úrovní výkonu. Ale při jeho poslušné-pokorné povaze je to někdy trochu nuda. Ale každý pes je jiný - mámin ovčák je tvrdohlavej rapl, nepříliš ochotný spolupracovat.

Choďáka jsem si vybírala jako druhého psa do páru. Než jsem si byla vybrat štěně, několikrát jsem se byla podívat na nějaké vrhy, svody, bonitace a jela na výlet s choďáky, abych zástupce plemene lépe poznala.

Byla jsem okouzlena nejen jejich exteriérem, ale hlavně jejich nekonfliktní povahou, bystrostí, iteligencí a temperamentem. Když jsem si ho brala, v tu dobu jich bylo o dost míň než teď a tolik se s nimi necvičilo a tak nebyl vyloženě žádný pracovní chov. To se obávám není ani teď a povětšinu nejvyšší pracovní výkony podávají psi s pozitivní DKK. Právě displázka je myslím u choďáků největší problém - je to jako bonboniéra - nikdy nevíte, co na vás vyjde.

Asi jsou mezi choďákama i nějaký ti psi bázliví a nevyrovnaní, ale u jakého plemene nejsou? Při výběru štěněte je důležité zaměřit se na fenu - silnou a vyrovanou; a solidního psa, který už nenakryl polovinu chovných fen. A nemůžete sáhnout vedle. A když nebude "čistej"? - no a co, on vás a život bude mít rád pořád stejně jako kdyby žádnou displázku neměl.

S CHP jsem navýsost spokojená, vždycky má dobrou náladu, do každý práce se hrne, je to takovej raubíř. Já osobně se věnuju sportovní kynologii - NZŘ, IPO - stopy, poslušnost, obrana. Faktem je, že výsledek se dostavuje pomaleji než třeba u NO - temperament je na úkor přesnosti a tu na zkoušky a závody potřebujete.. Stopy, to jim jde samo. Problémem bývají předměty, ale to je otázka poslušnosti; Poslušnost bývá ze začátku hodně "rozverná" - to se musí hodně makat, procvičovat, opakovat, dopilovávat a nepřemotivovat psa - to pak vidí jen balonek a už není schopen prakticky nic udělat; Obrany asi bývají u choďáků nejslabší disciplínou - a já jsem od Grima hooodně rozmazlená. S Basem jsme zpočátku měli problémy s pevností zákusu a i po roce a půl tréninku se mu bohužel nedá 100% věřit- neplný zákus, někdy se i urve (ale takových ovčáků je...) A pokud máte schopnosti, podmínky a slušného psa, je schopen složit i vrcholové zkoušky.

A kdo se nechce nebo nemůže věnovat sportovní kynologii, je tu spousta jiných sportů, pro které se choďák hodí - zcela určitě agility, záchranařina, frisbee, dogtrecking aj.

-------------------------------------------------------------------

  • Máte-li náladu pod psa, necvičte
  • Jen důslednost vede k úspěchu